Fosforeskující barva

31. ledna 2018 v 19:42
Všechny písmenka mi to spočítaly,
hudba v uších přestala hrát,
jsme sami, spolek zhroucených duší,
kteří nemají důvod se smát.

Prázdnota a světlo kolem nás
v hlavě hrají barvy, samé emoce
nechce se mi dneska zdát,
že nežijeme hořkosladce v elipse.

Bludičky bez cíle životem mrhající,
pro potěchu těch svých smyslů,
a pro kapkou schovaných nemocí,
procházíme nocí i dem bez keců.

Bezcílně, pořád dokola,
vnímáme kroky, momenty,
každý si hledáme svého anděla,
a přitom si dáváme co do těla.
 

AntiBásnost

13. ledna 2018 v 21:09
Snad začínám ztrácet rozum,

úplně, finálně, jsem šílenec,

pokrytec, zbytku slov ani nerozumím,

jsem blázen, namyšlená postava hnaná cíli rodičů.

Loutka, co musí dělat přesně to, co se jí nařídí,

pustá princezna bez vlastních emocí. Ovlivňování

je součást každodenního koloběhu - zármutek,

stesk, všechno znát jen z knížek, ani to ne.

Na práva budeš! Právničkou se staneš!

Ale jsi k ničemu, ségra to dotáhla dál,

musíš se dobře učit, abys měla dobrý známky,

aby ses dostala na dobrou vejšku, měla dobrou práci, a nakonec i dobrý plat!

Abys měla lepší život. Život, učení, peníze, smrt.

Konzumní společnost, vykradači sociálních sítí,

internetoví pozéři. Z prachu jsme, v prach se obrátíme.


Budeme jen výživou pro stromy, možná umíráme příliš mladí…uvnitř sebe.

Proč to dělám?

10. ledna 2018 v 20:23
Nemůžu to zvládnout, vydržet,
ustát, zvítězit, odpouštět,
tyhle triky nezabíraj,
jsem uvnitř sítě, neozvívaj

se hlasy uvnitř mojí hlavy,
jsou tu se mnou, dýchaj,
cítěj, že jsou tu omylem,
stejně jako ony, nezdrhnem

před odpovědností, kterou
na nás uvalil svět, spolu se zimou
která nás nechá se vést
až na nábřeží, nechat se svést…
 


Výběr školy

5. ledna 2018 v 19:43
Zranitelná a ustupuju.
Dělám to často, nedokážu
myslet tak jako ostatní
náhle jsem loutkou na hraní.

Cítím se zbytečně, nežiju
život svůj, nocí se propiju,
nejsem zlá, agresivní ani špatná
snažím být jen trochu samostatná.

Nejde mi to, vím to už dávno,
srdce se mi vždycky stáhlo,
a pak žádná velká sláva
byla jsem loďkou bez kapitána.

Vrhala se do výšek
a začala přemýšlet:
"Tenhle život není můj…"
Jenže to si dobře pamatuj

není světa bez válek,
jak náušnice z korálek,
bude tu vůdce, bude tu generál
zapomeň na svůj ideál!


Nebo alespoň na svoje sny.

V pádu minulosti

29. prosince 2017 v 18:48
Příliš často přemýšlím nad minulostí,
co je v ní skryto, jen tak nás nepustí.
Příliš často mám sny, o kterých nikdo netuší,
že ukrývají věci, které ne světu přísluší.

Mozek se otáčí, nechává nás topit se
na dně moří, láhví, nocí toulat se,
ptát se, proč znovu my, jsme opilými,
hloupými, daných poměrů neznalými.

Bojujeme trpce, sladce, hořce, často oddaně
pak přijdou ti nový, jiní, tvářejí se zhrouceně,
kleknou si tu před tebe a řeknou ti směle:
"Vezmu si tě, celou, hnedka, nehledej v tom naděje!"

Vezmou si tě, jak ti řekli,
- možná ti i slzy tekly-
celou, úplně celičkou!
S načechranou kůžičkou.

Dáš jim všechno, přitom nic,
všechno padne na tvůj líc,
na tvá ňadra, břicho, záda,

budeš zase sama ráda.

PředZimní

26. prosince 2017 v 22:42
Vážně mě máš tolik rád?
Mám pro tebe být kamarád!
Dobrý přítel, fajnová holka,
nemá z nás být slavná dvojka!

Žádný přítel, žádný kluk,
jsem na holky, ale ani muk!
nepotřebuju všem vysvětlovat,
že jsem nepotřebnej šmuk.

Nech mě s láskou, sexem, něhou,
nejsem ta, pro kterou růže kvetou,
jsem jinou, nepotřebuju soucit,
radši si hned zabal věci.

Pojedeme daleko, tam kde hvězdy svítí,
přál sis to, už dávno není zbytí,
přišla naše chvíle, přišel náš čas,

pojď se už zabít, zima zdraví nás.

Rychlá

21. prosince 2017 v 19:40
Někdy jsem chtěla být přehlížená,
osudem, životem, přáteli nechtěná,
pak zase prahla po nějakém zájmu,
trochy lásky v tomhle světě z prachu.

Místo toho jsem dostala zvláštní lekci,
o světě, lidech i o životě který nechci,
a přesto tu musím být a dýchat, protože

to je můj úděl, to je to, co po mně chceš, bože!

Vzpomínka na eL

24. listopadu 2017 v 19:39
...Mou láskou si byl a stále si. Stále platonicky vyznívá. Jsem starší, moudřejší, ale stále tě někde v srdci mám. Že budu lepší než ty, dotáhnu to dál, budu víc nad věcí. Neukradnou mi sny! Nezničím se pro život, slávu, děti. Nebudu jen pěšák! Už ne. Nepůjdu s davem, nešla jsem nikdy. Nezahodím všechny svoje pravdy, svoje křivdy, svoje nálady a stavy. Jen pro to, abych stavěla hrady ze zámků a lásek, které nikdy nebudou naplněny....

Myslela jsem, že jsme pár,
i když trošku podivný,
nechce se mi ani zdát,
že v hlavě je to stavěný.

Platonika jede hravě,
všechny svoje akordy,
mně je z toho celkem blbě,
nejsem jenom bambini!

Nejsem už tvá studentka,
co po nocích kouká z okna,
už na tebe nemrkám,
a tobě je to nejspíš putna.

Kdykoli tě ve dne potkám,
někdy i v nočních hodinách,
občas děláš, že mě neznáš,
k smrti tě pak proklínám.

Jsi tu pro mě jediný,
jinému bych nedala,
zdál ses mi vždy prohnilý,
a já o tebe přec stála.

...Tak proč sis mě nevzal? Blázne ubohý. Proč mě nechceš teď, je těžké sesednout z kola a říct: "Nechceš jít k nám na kafe?". Pak bys mi dal sklenku sektu, možná kapku Bourbonu, skončili bychom spolu v posteli a vlastně by se vůbec nic nestalo.
Protože já už nejsem tvoje studentka. Ty už nejsi můj učitel. Oba jsme dospělí, pravidly nesvázaní. Živí...

Přec na něj spadla klec

11. listopadu 2017 v 19:31
Miluju, když mě zradí i ten, od koho bych to čekala nejméně. Vím, zradila jsem ho taky, ale alespoň jsem mu řekla, že k němu něco cítím, což u mne obvyklé není.
On se pochlapil.
Vzal to všechno a zahodil.
Nenechal tu kousek citu,
nejsem pro něj kousek fetu,
není na mně závislý,
jako jsem tu třeba já,
nejsem jeho rozmilá,
jsem jen prázdná, bez těla.

Dala jsem mu srdce, duši,
věděla jsem, že to zkouší
na jiné i na mě, zdá se,
jsem pro něj jen tlustý prase.
Nehejbu se, nesportuju,
dobře si tu v tuku žiju.

On se bláznil, sportuje,
a chce tu, se kterou prohraje,
chce, aby byla lepší než on,
přec on má být šampión!

Možná v mých snech
už ani tam ne,
ztratil se mi,

a přec mě to zebe.

Židle

11. listopadu 2017 v 19:23
Věci začly znovu mluvit,
mám chuť se jít třeba střelit,
netuším, proč se to děje,
zima, ta mě vcelku hřeje.

Bolest, touha, klidný svět,
náhoda to napohled,
nemám tohle už pár let,
sere mě, že nejsem skřet.

Hlava v jednom ohni lítá,
u toho si krásně zpívá,
vyblejt se a být ten z davu,
ztratil ses? Tak si zabul.

Jsi zabil, jsi starý, mladý,
si ztracený jak Dalí,
na prášky, trochu v prdeli,

zeptej se těch, kteří tě zmlátili.

Růže jsou rudé, jinak nebude.

6. listopadu 2017 v 22:15
Mít znovu pocity, že něco cítím,
zamilovanost je dílo zvláštní,
jak troska v cizím náručí,
nic víc jak sex v tom nevidím.

Troska bez kousku soucitu,
s imaginární bublinou kolem sebe,
můj ksicht mě vůbec nebere,
otazník ve vzduchu visí tu.

Být jen náhražkou nepovedených emocí?
Vím to, tady nejsem v bezpečí,
svět je malý, už mi nestačí.
jsem uzavřená jen s tebou jak v době depresí.

Chceš s troskou experimentovat,
zkoušet, kam až můžeš zajít,
si stejný jako ostatní, neumíš se chovat,
kdy mi tohle má už konečně dojít?

K těm lidem cítit jen pofidérní pocit,
že s tímhle to teď už vyjde,
dělám si jen zlo kolem sebe,
tohle se nemůže jen tak zdařit, navíc mně!

Tak zastav mě, odežeň, víš, co máš dělat!
Jen si zapomněl, že to máš i na sebe aplikovat,
máš utíkat, neohlížet se, zdrhat,
ne jak kretén být nadrženej, honit, vzdychat.

Chceš mě mít jinou, jiná nebudu, pochop,
já jsem žena, neměním se, podle toho, co je třeba,
nejsem stálá, vyrovnaná, ale běda
tomu, kdo mě připoutá k plotně pomocí okov.

Jsi jen pohádkou bez velkých nadějí,
tak o co se snažím ve své mysli?
Paličatá holka druhé jakosti,
nemá možnost být onou, o které básní.

Duševní

4. listopadu 2017 v 18:46
Tma noc v tichu skryje,
hvězdy svítí opodál,
lampa se jen kapku směje,
já zůstávám přesto sám.

Smuteční je tento večer,
smuteční je celý svět,
celé se to nějak vleče,
já nevidím kudy zpět.

Osamělost mě tu zkouší,
podvolit se, odolat,
věci které mě tak souží,
nejde jen tak překonat.

Bez pocitu přítomnosti,
city sama omámena,
vnímat prázdno, samé zlosti,
vzpomenout si na ta jména.

Jména, co mi daly důvod
k žití, těm všem neřestem,
teď už mi jen najdi způsob,
jak nevěřit blbostem.

Handundo

27. října 2017 v 15:02
Páteční odpoledne kolem tří hodin,
doufám, z tohohle snu se snad brzy vzbudim,
chtěla jsem to včera, mám to mít dnes,
prášky slivovicí zapíjím a měním svůj dres.

Včera šťastná a zadaná holka, večer rozchod
on brečel, já se smála, divný, to beze slov.
Pak potkat jeho, napsat mu. Chci ho domů, nejde to.
Byla jsem vzhůru, dlouho do noci, tmou vše skryto.

Dnešek stresově se vypíná a nechává mě se topit,
bez nádechu zkouším samu sebe v letu chopit
zachránit a nenechat strhnout, bezhlavě už ne ve dvou,
jen sama, bez něj, se svou a pomalu jeho rodinou.

Být jeho první reálná láska, to je ale hodně hloupá loterie
nebo sázka? - Ne, byla to jen pouhopouhá náhoda.
Omlouvám se mu, jsem bestie, věděla jsem, že se to rozbije,

ale mlčela jsem, doufala jsem, jen teď už nám nic nezbude.

Dialektika

23. října 2017 v 18:04
Typ člověka nedoufajícího,
životem často zmítajícího,
přemítajícího o všem možném,
v těle bytím zkroušeném.

Dýchání stává se zbytečným,
připadá si méně výřečným,
upadá v letargii, depresi
v ironii je jeho druhé já.

Později to nedává, nezvládá,
všechno co kolem se stává,
je prázdnějším, laxnějším
a v životě skromnějším.

Tak upadne a už se nezvedne,
krev kolem do země vsákne,
zvuky sirén, lidi, kroky,
nad ním se jen vznáší mraky.

Ráno ve dvě

22. října 2017 v 22:15
Tajemná prázdnota noci večerní,
nejsem si jistá, jestli jsme tak zkušení,
mám pocit, že ode mne odplouváš,
jsi jinde, myslela jsem, že se nevzdáváš.

Utekl si pryč jak děvka včerejší,
tímhle pro mě nejsi jistější,
jsi prach, jsi vzduch, jsi pro mě všechno,
miluju tě, ale se mnou to málem seklo.

Děláš mi šoky, taky často mlčíš,
já nejsem ten, kdo v noci křičí:
"Vrať se bejby, vrať se zpátky!"
Pomatenej, jak dospělák bez oprátky.

Z písku prach ve víno se změnilo,
slunce ráno znovu nad hlavu vyšlo,
a já věděla, že večer budeš na dně,
tak jako jsem byla já, ráno ve dvě.

J.H.

18. října 2017 v 20:36
 Jsi mi pocitem,
jsi mi nadějí,
nekonečnou pouští
i zimě závějí.
Jsi moje všechno
 i můj klid,
můj cit, 
můj strach i pád.
Jsi v okně, jsi v odraze,
podlaze, i zdech.
Uvnitř všech.
Uvnitř rozepsané knihy,
uvnitř ženy, lásky,
nekonečné cesty,
mého nádechu,
vzdechu, dotyku.
A přitom nikde.
Tak kde najdu tě?
 
Byl jsi blízko,
nízko, kousek ode mne,
tak proč nedotkl ses mě,
nechytil a už nepustil?
Snad slepě dokážu milovat,
hloupě, bídně, zcela nepochybně.
A pak koho miluju,
jak hloupě se zabiju,
tohle nemá cenu snášet,
jen se vznášet.
Hloupý osud.

OhZan

17. října 2017 v 20:54
Neviditelný omyl noci,
kdo by to byl dříve řekl,
chtěla jsem to znovu zkusit,
vědět, kdo se předtím sekl.

Trochu těžké pochopit,
co tím básník myslel,
přát si jen se utopit,
a neměnit za jisté.

Omylem tu byla láska,
láska k tomu klukovi,
myslela jsem, že je spása,
nasadil mi okovy.

Nemoci se hýbat více,
zapomenout, vzpomínat,
nemít duši, dvoje plíce
a radši vše nevnímat.

Mé propočty byly chabé,
spadla jsem snad do toho?
Emoce tu byly silné,
a já nevím jak z něho…ven.

Přemítám si ve své duši
co se to tam vlastně stalo
nevím, zda mě osud zkouší,
jak málo nervů mě to stálo.

Plážová noc

7. října 2017 v 12:57
Puberťákem si se stal,
každou noc jsi promrhal,
nechal si se nocí vést,
jako hlupák bez peněz.

Hraním her si zlepšuješ
ego svého pocitu,
unášíš se skrze net,
jen tvoje oči nocí straší tu.

Teď mi řekni, co si víc,
jenom chudák, prázdný cíl,
bez vize ze světa,
jenom tichá maketa.

Pak si potkal moji duši,
pochopil si, oč tu běží,
ukradl's ji bez váhání,
a já o ní nemám zdání.

Milovat tě bylo těžké,
víc než bys si trofl říct,
jsem člověkem bez emocí,
často věci nejdou snést.

Naše první shledání
byli jsme si neznámí,
stáli jsme tam, nevěděli,
co přinesou další týdny.

A pak to z nás všechno spadlo,
netuším, co k tomu vedlo,
ruce dali do kapes
a nechali se nocí vést.

Hlupáky se nocí stali,
se společným cílem,
unášet se větrem, stínem,
budeme si všechno sdílet.

Teď tu sedím, nevidím,
co všechno se změnilo,
dýchám, ale často cítím,
že mi kousek zmizelo.

Mojí duše, tvého srdce,
vzájemně si mneme ruce,
daleko jsme od sebe,

ale nás to nezebe.

Drobný Erotikon

20. září 2017 v 19:12
Tajemství vzdechu,
Malého kroku,
Inspirace noci,
Jako kdysi.

Zvedni sukni,
Hezky klekni,
Nadechni se hluboce,
Pozor! Přijde erupce!

Pak se svalit vedle sebe
Skryti nocí, hvězdy, nebe,
Trocha písku mezi stehny.
"Budeme si navždy věrni!!"

Jen co měsíc zapadne
A slunce znovu vyjde,
Zapomeneme, rychle,

Bezprostředně.

Dýchej, Blackoute!

18. září 2017 v 21:34
Někdy jen z nudy
Začnu řádky psát.
Občas ale není kudy
Jinudy city ventilovat.

Bez bolesti, bez nadsázky,
Miluju tvé drobné vrásky,
Miluju to, když se směješ,
Při tom jen tak celý kveteš.

Dala bych všechno, co mám,
Aby spolu dobře bylo nám.
Abychom netrpěli nouzí,
Té se člověk jenom vzpouzí.

Miluju, když otevřeš svoje víčka,
Taky ta tvá růžovoučká líčka,
Miluju tvůj nos, pusu, řasy,
Tvé dokonalé hnědé vlasy.

Za tvou vůni, doteky i lásku,
Dala bych ti všechnu krásu,
Svoji, cizí, luk, jezer i lesa,
Jo, tak hluboko jsem klesla.

Zamilovanost je ďáblova práce,
Tak snadno se dalo předejít zkáze,
Jenže osud to chtěl trochu jinak,

Kdybych jen věděla, co dělat…