Prosinec 2016

Smrtonoska

20. prosince 2016 v 19:47
Jedouc autobusem,
přemýšlela jsem,
proč neoběsit se,
na provaze.

Po hledání na netu,
došla jsem ku závěru,
že hnusí se mi oběšení,
nepovedené udušení.

Konec mého života,
nemám být taká sketa,
že žíly si nepodřežu,
či pár prášků nepozřu.

A tak v hlavě zrodil se mi
krutý nápad,
že bych mohla padat
do hloubky na záda.


A je to pravda?
Či snad není!
A kdo touží
po zapomnění?

Antioxidant

10. prosince 2016 v 17:48
Když víš, co ti život bere,
když víš, co tě v životě zebe,
když víš, kolik toho nevíš,
když víš, kolik toho neumíš,
když víš, že všechno kolem je špatný,
když víš, že ty jsi ještě horší něž ostatní,
když víš, že všechno se sesypává na hromadu,
když víš, kdo všechno ti způsobil za křivdu,
když víš, jakou na tom všem má vinu,
už nikdy bys tu nechtěl být,
už nikdy by si nechtěl žít.

Předevčírem

2. prosince 2016 v 21:22
Kdybych měla osud nechat spát už navždy,
a nechat jít srdce své,
zabalila bych se do deky plné vraždy,
bez ohledu na jiné.

Zabalila bych se do pocitů,
které nikdo jiný nemá,
v žilách kolovat tu nicotu,
že tě nikdo nebude znát.

Až umřeš, nikdo tě nepozná,
až se zabiješ, nikdo nepřijde,
až zkapeš naposled,
kdo zachrání tvé srdce?

Kdo bude princ na bílém koni,
co jen tak bloudí, nemá zdání,
netuší. co přinese mu zítřek,
máš na duši malý háček…


Zemřela jsem předevčírem,
s rukou kapku od krve
slyšela jsem lidi kvílet,
byla jsem tak trochu bez sebe.