Červen 2017

Ty...K...á

18. června 2017 v 14:34
Držím samu sebe nad vodou, i když vím, jak zbytečné to je a jak zbytečně to zní. Nemá smysl držet se nad vodou, když ty se topíš uprostřed ničeho. Mám chuť to vzdát. Já tě nevysvobodím.

Byla jsem tam,
kde jsem teď,
nevidím světlo,
tma po zdech.

Utopím se,
vím to hned,
můj konec se blíží,
jako sen.

Pomalu, nevinně,
už se neutápím
ve flašce, ve víně,
už je to ztracený.

V posledních dnech
necítím se sama,
je mi však zle,
kombinace lásky s depkama.

Táhne mě to zpátky ke dnu,
tam kde už jsem byla,
ztracená mezi lidmi,
nejsem tu ta chtěná.

Do ruky nůž,
krev ho smáčí,
čekám kdy už
řekneš: "TO stačí!"

Já tě táhnu víc dolů,
než táhneš ty mě,
nenechá to spát mou hlavu,
mám to asi v osudě.



Deprese netřese

17. června 2017 v 20:52
Voda zase zdraží,
co mě tu teda drží?
Je mi tu nějak blaze,
na té mléčné dráze?

Je mi tu zase děsně,
celý svět se směje,
netuším, co se děje,
proč se tolik směje.

Snad radši uteču pryč,
někam do pohádky,
s dírou v žíle,
hlavou uvnitř oprátky.

Mám snad pozbýt život,
nebo žít jak psanec,
vždyť já nejsem živ,
já jsem zas jen blázen.

A tak dál utíkám
před světem i přes sebou,
za krásným stvořením,
třeba jen za tebou.

Netuším, co se děje,
netuším, proč jen tu jsem,
třeba mi to vysvětlíš,
třeba svět jen skvěje.

Jenže já nechápu,
tohle to povídání,
vždyť já chci umřít,
jak jako každý druhý.

Kolikrát to říkat,
dokud to není nuda?
Jsem jen malý člověk

s dlouhýma nohama.

A tak tančím znova,
nad tím svým hrobem,
co nemá ani pomník,
neřekneš ani sbohem.

Protože není čemu,
nikdo tu neleží,
jen já a můj stín,
na tvém nábřeží.