Listopad 2017

Vzpomínka na eL

24. listopadu 2017 v 19:39
...Mou láskou si byl a stále si. Stále platonicky vyznívá. Jsem starší, moudřejší, ale stále tě někde v srdci mám. Že budu lepší než ty, dotáhnu to dál, budu víc nad věcí. Neukradnou mi sny! Nezničím se pro život, slávu, děti. Nebudu jen pěšák! Už ne. Nepůjdu s davem, nešla jsem nikdy. Nezahodím všechny svoje pravdy, svoje křivdy, svoje nálady a stavy. Jen pro to, abych stavěla hrady ze zámků a lásek, které nikdy nebudou naplněny....

Myslela jsem, že jsme pár,
i když trošku podivný,
nechce se mi ani zdát,
že v hlavě je to stavěný.

Platonika jede hravě,
všechny svoje akordy,
mně je z toho celkem blbě,
nejsem jenom bambini!

Nejsem už tvá studentka,
co po nocích kouká z okna,
už na tebe nemrkám,
a tobě je to nejspíš putna.

Kdykoli tě ve dne potkám,
někdy i v nočních hodinách,
občas děláš, že mě neznáš,
k smrti tě pak proklínám.

Jsi tu pro mě jediný,
jinému bych nedala,
zdál ses mi vždy prohnilý,
a já o tebe přec stála.

...Tak proč sis mě nevzal? Blázne ubohý. Proč mě nechceš teď, je těžké sesednout z kola a říct: "Nechceš jít k nám na kafe?". Pak bys mi dal sklenku sektu, možná kapku Bourbonu, skončili bychom spolu v posteli a vlastně by se vůbec nic nestalo.
Protože já už nejsem tvoje studentka. Ty už nejsi můj učitel. Oba jsme dospělí, pravidly nesvázaní. Živí...

Přec na něj spadla klec

11. listopadu 2017 v 19:31
Miluju, když mě zradí i ten, od koho bych to čekala nejméně. Vím, zradila jsem ho taky, ale alespoň jsem mu řekla, že k němu něco cítím, což u mne obvyklé není.
On se pochlapil.
Vzal to všechno a zahodil.
Nenechal tu kousek citu,
nejsem pro něj kousek fetu,
není na mně závislý,
jako jsem tu třeba já,
nejsem jeho rozmilá,
jsem jen prázdná, bez těla.

Dala jsem mu srdce, duši,
věděla jsem, že to zkouší
na jiné i na mě, zdá se,
jsem pro něj jen tlustý prase.
Nehejbu se, nesportuju,
dobře si tu v tuku žiju.

On se bláznil, sportuje,
a chce tu, se kterou prohraje,
chce, aby byla lepší než on,
přec on má být šampión!

Možná v mých snech
už ani tam ne,
ztratil se mi,

a přec mě to zebe.

Židle

11. listopadu 2017 v 19:23
Věci začly znovu mluvit,
mám chuť se jít třeba střelit,
netuším, proč se to děje,
zima, ta mě vcelku hřeje.

Bolest, touha, klidný svět,
náhoda to napohled,
nemám tohle už pár let,
sere mě, že nejsem skřet.

Hlava v jednom ohni lítá,
u toho si krásně zpívá,
vyblejt se a být ten z davu,
ztratil ses? Tak si zabul.

Jsi zabil, jsi starý, mladý,
si ztracený jak Dalí,
na prášky, trochu v prdeli,

zeptej se těch, kteří tě zmlátili.

Růže jsou rudé, jinak nebude.

6. listopadu 2017 v 22:15
Mít znovu pocity, že něco cítím,
zamilovanost je dílo zvláštní,
jak troska v cizím náručí,
nic víc jak sex v tom nevidím.

Troska bez kousku soucitu,
s imaginární bublinou kolem sebe,
můj ksicht mě vůbec nebere,
otazník ve vzduchu visí tu.

Být jen náhražkou nepovedených emocí?
Vím to, tady nejsem v bezpečí,
svět je malý, už mi nestačí.
jsem uzavřená jen s tebou jak v době depresí.

Chceš s troskou experimentovat,
zkoušet, kam až můžeš zajít,
si stejný jako ostatní, neumíš se chovat,
kdy mi tohle má už konečně dojít?

K těm lidem cítit jen pofidérní pocit,
že s tímhle to teď už vyjde,
dělám si jen zlo kolem sebe,
tohle se nemůže jen tak zdařit, navíc mně!

Tak zastav mě, odežeň, víš, co máš dělat!
Jen si zapomněl, že to máš i na sebe aplikovat,
máš utíkat, neohlížet se, zdrhat,
ne jak kretén být nadrženej, honit, vzdychat.

Chceš mě mít jinou, jiná nebudu, pochop,
já jsem žena, neměním se, podle toho, co je třeba,
nejsem stálá, vyrovnaná, ale běda
tomu, kdo mě připoutá k plotně pomocí okov.

Jsi jen pohádkou bez velkých nadějí,
tak o co se snažím ve své mysli?
Paličatá holka druhé jakosti,
nemá možnost být onou, o které básní.

Duševní

4. listopadu 2017 v 18:46
Tma noc v tichu skryje,
hvězdy svítí opodál,
lampa se jen kapku směje,
já zůstávám přesto sám.

Smuteční je tento večer,
smuteční je celý svět,
celé se to nějak vleče,
já nevidím kudy zpět.

Osamělost mě tu zkouší,
podvolit se, odolat,
věci které mě tak souží,
nejde jen tak překonat.

Bez pocitu přítomnosti,
city sama omámena,
vnímat prázdno, samé zlosti,
vzpomenout si na ta jména.

Jména, co mi daly důvod
k žití, těm všem neřestem,
teď už mi jen najdi způsob,
jak nevěřit blbostem.